Mánson si strčil párátko do úst, sedl si ke kulatému stolu a čekal.
Po půlhodině odhodil zbytky rozžvýkaného párátka do popelníku.
Mezitím přišli další dva z podnájemníků paní Karlssonové, ale paní bytná pořád nikde.
Noví příchozí byli Španělé. Jejich zásoba švédských výrazů byla nepatrná a Mánssonova zásoba španělských výrazů se rovnala nule, takže se velmi brzy vzdal veškerých pokusů je vyslechnout.
Zjistil jen tolik, že se jmenují Ramón a Juan a v jednom grilu sbírají nádobí ze stolů.
Turek si lehl na pohovku a listoval si v německém týdeníku.
Španělé se chystali odejít za zábavou. Převlékali se do lepšího a z jejich živého rozhovoru, který se točil kolem dívky jménem Kerstin, bylo zřejmé, že program večera těsně s touto Kerstin souvisí. Mánsson se co chvíli díval na hodinky. Byl rozhodnut nečekat ani minutu déle než do půl šesté: Paní Karlssonová přišla dvě minuty před půl šestou. Nabídla Mánssonovi místo na pohovce pro hosty, přinesla mu sklenku portského a spustila nářek, jaké to je trápení, být bytnou.
"Pro osamocenou ženu to není nic příjemného, mít byt plný mužských," naříkala. "A navíc cizinců. Ale co si má chudá vdova počít?" Mánsson v duchu rychle počítal. Ta chudá vdova vybírá od podnájemníků téměř tři tisíce měsíčně.